TVORBA
(Vše chráněno autorskými právy)
DÉŠŤ
Mám ráda déšť
hladí tělo mé jak prsty svými muži
mám ráda déšť
tiše padá na mou obnaženou kůži
mám ráda déšť
kapka s kapkou když se na tváři mi druží
mám ráda déšť
mám ráda déšť
mám ráda déšť
který o mracích mi zkazky povypráví
mám ráda déšť
rád co nadzvedává stébla suché trávy
mám ráda déšť
stejně jako já je mazlivý a hravý
mám ráda déšť
mám ráda déšť
mám ráda déšť
žár když sluneční mu vpitou vláhu splácí
mám ráda déšť
v kapkách zrcadlí se země domy ptáci
mám ráda déšť
v něm se s tebou ráda pod deštníkem ztrácím
mám ráda déšť
mám ráda déšť
mám ráda déšť
CESTA
Vyprodat Strahov chtěla bych
a smějte se mi
chcete-li
snít svoje sny je povinnost
k duši - jen ať se tetelí
jen ať si básní
zpívá si
je sama sebou skrze mne
vše zhmotní se
co smysl má
všechno
co máme vzájemné
už nad Strahovem vznáší se
už oblétá ten světadiv
lhostejno
kdy to stane se
zda později anebo dřív
zda vůbec někdy
- no a co?
je Vyšší Vůle nad námi
když daleká je Luna má
lze přistát mezi hvězdami
UMOUNĚNÁ
(Láďovi za Oldu s láskou k oběma)
V životě nejsou náhody
co má se stát se stane
když mám tě potkat u řeky
tak nepotkám tě - ba ne -
na umouněným nádraží
kam sotva jezdí vlaky
- stačí jen malou víru mít
a smysl pro zázraky
kolikrát už sen se mi zdál
že vlak tu blízko hvízdal
že na peróně zastavil
a že to byla jízda!
na umouněným nádraží
kam sotva jezdí vlaky
jsem si tě vzal - ach - kolikrát
a ty mě - lásko - taky
dnes vzduch mi jinak zavoněl
pod paži pruty beru
jsou dny - kdy řeka zazpívá
nadílku do keseru...
na umouněným nádraží
vlak žádný - ani noha
vím - čekáš na mě u řeky
v noci jsem prosil Boha
INZERÁT
Hledám muže
který zmůže
kytici mi růží dát
aniž by se trnů zalek´
vždyť se může popíchat
stejně o mě
jako o ni
to je známá jasná věc
bez trnů že nezavoní
žádná růže nakonec
VLAŠTOVKY
Vlaštovka z papíru
na křídlech slova
v zobáčku ratolest schází
pátrám tu po větách
jedna se schová
anebo nepřichází
po křídlech vlaštovčích
píšeš mi vzkazy
sama si písmena skládám
do slov co chci je číst
před sebou nazí
smíme být - předpokládám
vlaštovko leť
pro odpověď
zda rébus vyluštila
má milá
vlaštovka z papíru
smáčená rosou
vylétla zrána prý brzy
můj milý přemilý
se mýlí - to jsou
zakleté lidské slzy
po křídlech vlaštovčích
psát sobě vzkazy
k představám tak trochu svádí
zvláště když v zobáčku
ratolest schází
srdce si neporadí
vlaštovko leť
pro odpověď
zda mi dá ještě chvíli
můj milý
vlaštovka z papíru
na křídlech slova
z nich věta čitelná
nová...
VIRTUÁLNÍ SVĚT
Už ani nevím
jak to bylo dřív
když byla láska osmý světa div
a ty se div
že padám únavou
ze všech těch lží
co lítaj´ nad hlavou
a tolik bojím se tvých vět
- to dělá virtuální svět
z člověka tvor bez citu stane se
jak je to kruté
když smát máme se
a jít si vstříc
svou podat dlani dlaň
říct: chci tě chránit
ty mě taky chraň
a zatím bojím se tvých vět
- to dělá virtuální svět
ještě tu malou šanci přeju si
čím chceš mě mít
tím být že nemusím
že sama sebou jsem
a zůstat smím
obejmi křídla má sic uletím
já už se nebojím tvých vět
- to umí vlastní vnitřní svět
PO KONÍCH
Přišel mi poštou krátký list
tak mi ho milo bylo číst
do řádků dal snad všechen cit
tím jiný byl
přál si ať pěsti podržím
do chvíle než se smíří s tím
že ač by chtěl nesmí mě mít
schází mu sil
ta láska voní po koních
konečně já je žádat smím
ať už mě vezmou na milost
ať se té krásy nebojím
má láska voní po koních
je zkrocené má v opratích
on se té síly nebojí
nebojí
přišel mi na mou duši říct
že přede mnou by chtěl se svlíct
však nezůstal by navždycky
tím jiný byl
já vlastně nevím co si přál
víc než pot koní nezůstal
byl či snad nebyl cynický
minul cíl
ta láska voní po koních
konečně já je žádat smím
ať už mě vezmou na milost
ať se té krásy nebojím
má láska voní po koních
je zkrocené má v opratích
on se té síly nebojí
nebojí
ŠANSON PRO VAL
Tak si tu stojí na pódiu
z úst se jí svazky tónů linou
kéž dokázala být by jinou
z té ženy žár má jít - jde chlad
a přitom krásné písně píše
ten pro ni co jí na chuť přišel
však dobře vím - s ní nezažiju
euforii
co mi šanson umí dát
řekla bych - vážně je to škoda
když v cévách kde má kypět krev
protéká s bídou vlažná voda
to je pak marný všecek zpěv
kdo jednou stín svůj nepřekročí
ať dělají s ním cokoli
se v jednom bludném kruhu točí
šanson ale
z jeho úst dost nebolí
tak si tu stojí na pódiu
chtěla bych dát jí ještě šanci
život - to nejsou svatojánci
traverzy ocelové tíž
až zazpívá mi příště znova
ať už je jiná - celá nová
ať je z ní znát - jsem tu a žiju!
uvěřím jí
a ty též jí uvěříš
řekla bych - vážně je to škoda
když v cévách kde má kypět krev
protéká s bídou vlažná voda
to je pak marný všecek zpěv
kdo jednou stín svůj nepřekročí
ať dělají s ním cokoli
se v jednom bludném kruhu točí
šanson ale
z jeho úst dost nebolí
tak si tu stojí na pódiu
a já si říkám - u ní doma
jak je to s vášní - tam ji kdo má
je ledu kus i její chlap?
či jeho cit je plný žáru
a za nocí ji mění v páru
že kdyby pak se nepodíval
u postele
snad by do kaluže šláp´
řekla bych - vážně je to škoda
když v cévách kde má kypět krev
protéká s bídou vlažná voda
to je pak marný všecek zpěv
kdo jednou stín svůj nepřekročí
ať dělají s ním cokoli
se v jednom bludném kruhu točí
šanson ale
z jeho úst dost nebolí
...SÁTNÍCI
Pár sprostých křížků na zádech
to muži ozdoba už chybí
mu sličné mládí bere dech
až svojí ženě zapře sliby
doba je zkrátka taková
a možná vždycky stejná byla
jeden své plány pochová
ve druhém klíčí nová síla
tak si ji měj
tu holku z porcelánu
neví co je smích
anebo zdá se mi to
směje se když obnažíš svůj břich
tak si ji měj
tu loutku na pár nití
v lůžku na zádech
nic víc než tělo její nepatří ti
ztrácíš glanz i dech
pár sprostých křížků za krkem
minulost přetěžká ti zdá se
co hledáš v těle bezduchém
jak chceš a čím se rovnat kráse?
doba je zkrátka taková
co na očích - to počítá se
málokdo z nás má na to čich
že všechno báječné jen zdá se
tak si ji měj
tu holku z porcelánu
neví co je smích
anebo zdá se mi to
směje se když obnažíš svůj břich
tak si ji měj
tu loutku na pár nití
v lůžku na zádech
nic víc než tělo její nepatří ti
ztrácíš glanz i dech
pár sprostých křížků - ty to víš
už ti je nikdo neodpáře
ztrácíš svou soudnost - nevidíš
že prohráváš na celé čáře
doba je zkrátka taková
jakou ji člověk udělá si
kdo tělo tvé pak pochová
až se ti smrtka začne hlásit
tak si ji měj
tu holku z porcelánu
neví co je smích
anebo zdá se mi to
směje se když obnažíš svůj břich
tak si ji měj
tu loutku na pár nití
v lůžku na zádech
nic víc než tělo její nepatří ti
ztrácíš glanz i dech
...
tak si ji měj
věkový průměr sníží
tvého účtu stav
až poprvé tě před ní loupne v kříži
tvrď jí že jsi zdráv
tak si ji měj
dokud ti naftalínem
nenasmrádne tkáň
vem na to jed
že se pak zhlídne v jiném
před tím bůh tě chraň
PRAVDA
Desítky metafor
a pravda skrytá
krčí se v ústraní
bolavá
zbitá
jen trochu spočine
sesbírá síly
do očí chrstne sůl:
hloupí jste byli
a proto pijme lidi povinně
plave prsa ve víně
tváří se tak nevinně
jak dítě
a proto pijme lidi nevíme
co všechno bez ní ztrácíme
jen nedejme jí zemřít
na úbytě
neviditelný bod
na horizontu
po chuti bez chuti
nápoj
bez iontů
a přesto dodává
nám tolik síly
metá bez skrupulí:
hloupí jste byli
a proto pijme lidi povinně
plave prsa ve víně
tváří se tak nevinně
jak dítě
a proto pijme lidi nevíme
co všechno bez ní ztrácíme
jen nedejme jí zemřít
na úbytě
až se ji podaří
na háček dostat
vytáhnout z vína ven
a před ní postát
přiznáme s pokorou
že zlo v nás sílí
řekne nám naposled:
hloupí jste byli
a proto pijme lidi povinně
plave prsa ve víně
tváří se tak nevinně
jak dítě
a proto pijme lidi nevíme
co všechno bez ní ztrácíme
jen nedejme jí zemřít
na úbytě
(Když vyjdeš z Magdeburských kasáren, kde jsme měli semináře,tak uvidíš přes celé město v dáli přesně uprostřed hlavní ulice jednu z hor Českého středohoří. Když ji vězni takhle každý den viděli, touha po svobodě musela být ještě větší. Tak mě napadlo, že kdybych uměl malovat, namaloval bych tenhle výjev a po stranách spoustu křídel, které míří k té hoře, jako symbol touhy žít svobodně... ze soukromé korespondence)
Kdybych to uměl
namaluji cestu
tu cestu k městu
od vězeňských vrat
kdybych to uměl
leč není mi dáno
předlohy z očí
věrně malovat
kdybych to uměl
namaluji domy
co lemovaly
známou ulici
kdybych to uměl
stejně jako slovy
malují obraz
mnozí básníci
kdybych to uměl
na konci té cesty
stála by hora
věčná jako Říp
kdybych to uměl
ale nemaluji
můj obraz měl by
nejspíš spoustu chyb
kdybych to uměl
do obrazu vložím
chuť slézt tu horu
ať je kdekoli
kdybych to uměl
namaluji křídla
pro všechny co se
vzlétnout nebojí
P.S.:
V mysli se rodí obrazy
ty jsou nám dány od Boha
nic neděláš? nic nezkazíš!
dál bude modrá obloha
dál vonět květy po okolí
a všude kolem zpívat ptáci
když ale vezmeš paletu
a štětec
nebo pero psací
a zachytíš tu vzácnou chvíli
zůstane
nic se nepoztrácí
Na jevišti duše
Na jevišti času
stojí žena obnažená
má za to že krásu
dávno už jí vzal
odkládá svou kůži
taky každý sval
kácejí se muži
co stáli opodál
ne to nejsou jatka
jen tak navenek se tváří
odkládá si zkrátka
nepřekáží nic
co zabrání duši
ukázat se víc
nahé jí to sluší
nahá chce tu říct:
ještě mi zbývá trochu světla
ještě bych do srdcí vám vlétla
jen abych něco nepopletla
na tom záleží
ještě mi zbývá tepla trochu
a taky lásky - aspoň pro chuť
i trochu slov co vám chci dát
ta jsou mi zátěží
na jevišti času
něco získáš něco ztratíš
střelka do kompasu
začíná se chvět
pokaždé když zdá se
v cíli že jsi už
je tvá služebnice
a ty též jí služ
v otevřené láhvi
mnohé utonuly z lásek
kdo si na dno sáh´ ví
čím vším churaví
obnaží se celý
duši dovolí
vzlétnout z trosek cely
zpívat cokoli:
ještě mi zbývá trochu světla
ještě bych do srdcí vám vlétla
jen abych něco nepopletla
na tom záleží
ještě mi zbývá tepla trochu
a taky lásky - aspoň pro chuť
i trochu slov co vám chci dát
ta jsou mi zátěží
ještě mi zbývá trochu světla
ještě bych do srdcí vám vlétla
jen abych něco nepopletla
na tom záleží
ještě mi zbývá tepla trochu
a taky lásky - aspoň pro chuť
i trochu slov co vám chci dát
ta jsou mi zátěží
Závislost
Kdo o sobě si myslí
že je nezávislý
má co dělat se lží
velkou jako chrám
já myslel si to taky
však svět se hemží závisláky
co chtějí happy být a lucky
to vám povídám
no schválně
řekněte že nechcete
se vzbudit každé ráno
s láskou svou že nechcete
jít každý večer spát
řekněte že nemáte
chuť nikdy na cigáro
a že je vám proti srsti
panáka si dát
kdo o sobě si myslí
že je nezávislý
má co dělat se lží
velkou jako chrám
já myslel si to taky
však svět se hemží závisláky
co chtějí happy být a lucky
to vám povídám
no schválně
řekněte že nechcete
mít kolem sebe lidi
nechcete si z plných plic
pár písní zazpívat
nechcete mít přátele
co krásnější vás vidí
nechcete se spolu s nimi
u svý whisky smát
kdo o sobě si myslí
že je nezávislý
má co dělat se lží
velkou jako chrám
já myslel si to taky
však svět se hemží závisláky
co chtějí happy být a lucky
to vám povídám
no schválně
řekněte že ani trochu
nesnášíte prachy
řekněte že nejsou místa
kde je člověk rád
řekněte že život jsou jen
ustavičný krachy
když je tolik způsobů
jak rychle z pádu vstát
kdo o sobě si myslí
že je nezávislý
má co dělat se lží
velkou jako chrám
já myslel si to taky
však svět se hemží závisláky
co chtějí happy být a lucky
to vám povídám
no schválně
řekněte co na světě je
lepšího než my tu
řekněte že dávno chcete
odejít a spát
řekněte že nechcete
znát žádný z nových hitů
řekněte že nechcete
nás dál už poslouchat
kdo o sobě si myslí
že je nezávislý
má co dělat se lží
velkou jako chrám
já myslel si to taky
však svět se hemží závisláky
co chtějí happy být a lucky
to vám povídám
Kominík
Jaro už sahá za kliku
mně na schvrchníku knoflík chybí
šup tam hned s ním
co kdyby šel tu kominík
a byl ten pravý
krabička prázdná - bohužel
co jsem v ní knoflíky své měla
ten poslední na chodník spad´
snad o štěstí mě nepřipraví
teď už mě - kominíku - nikdo asi
nebude mít rád
ale to ne
buď zcela klidná
mám tady sazu na dlani
řek´ mi a ruka jeho vlídná
se po mé tváři prohání
ale to ne
a je to klika
i bez knoflíku jsem tu rád
- a já miluju kominíka
co mě smí celou počmárat
jaro už sahá za kliku
mně na schvrchníku knoflík schází
však řekla bych
že je to fuk můj kominík
už koupil nový
a stejně radši - bohudík
maluje dál tou černou sazí
poslední stud už dávno spad´
zůstanou na mně šmouhy? kdo ví
to by mě - kominíku - potom asi
nikdo neměl rád
ale to ne
buď zcela klidná
mám tady sazu na dlani
řek´ mi a ruka jeho vlídná
se po mé tváři prohání
ale to ne
a je to klika
i bez knoflíku jsem tu rád
- a já miluju kominíka
on mě smí celou - úplně celou - počmárat...
Nová
Ptám se tě - lásko - já se ptám
čím příští ráno zavoní
už v mysli mám
tě dlouho
pomůžem trochu náhodám
obětní oltář nehodlám
zdobit touhou
- chutnám po vodě
chutnám po suchu
po všech myšlenkách
co lítaj´ve vzduchu
chutnám povinně
chutnám potají
skrytá ve víně
dřív než dozrají soudky bobulí
můžeš kdykoli mě pít
nová - jako den
co se z chladné noci budí
příslib nových jmen
těch co zkázou nezastudí
nová jako sen
co se nikdy dřív ti nezdál
pro gurmány nová chuť
tak si sousto dej a jez dál
ptám se tě - lásko - zda to znáš
jak duši svírá žebroví
když smůlu máš
už dlouho
tak povídej mi co jí dáš
na bolest lék či na kuráž
kapku pouhou
- chutnám volností
chutnám po studu
vilnou žádostí
v tom lhát ti nebudu
chutnám po hříchu
chutnám jako dar
nahlas/potichu smíš mě mít a tvar
ženy své mi dát a žít
nová - jako den
co se z chladné noci budí
příslib nových jmen
těch co zkázou nezastudí
nová jako sen
co se nikdy dřív ti nezdál
pro gurmány nová chuť
tak si sousto dej a jez dál
Jak to říct
Já vážně lásko nevím jak to říct
tvou ruku cítit ve své dlani
to vlídnější je uléhání
a klidnější mám spaní
mám ti snad o tom napsat list?
já přestávám se těšit na ten čas
kdy moci budeme být spolu
toulat se cestou bez výmolů
snad nepadáme dolů
jak spousta jiných kolem nás?
proč nelze zpívat
když jsou noty
proč neusmívat
anekdotám
kdo vlastně já jsem
řekni kdo ty
proč v bludném kruhu dál se motám?
já vážně lásko nevím jak to říct
ty přece víš že každou chvíli
má ruka vést tě touží k cíli
vzít papír sněhobílý
když nevím zda ho budeš číst?
dny týdny jdou bojím se zdá se v nás
už brzy svíčka dohoří si
v plameni vášně víc než kdysi
zde list má lásko čti si
ještě nám zbývá krátký čas
proč nelze zpívat
když jsou noty
proč neusmívat
anekdotám
kdo vlastně já jsem
řekni kdo ty
proč v bludném kruhu dál se motám?
proč měl by život být
tak pustý
když bůh dal darem
milování
tvé tělo hladívat chci
ústy
a ty své sny dej číst mi z dlaní
já vážně lásko nevím jak to říct
Nezapomínám
Venku bylo bílo
kytky nosil mráz
na skla okenic
a ty přicházel jsi s prázdnou náručí
v srdci květů víc
než zahradník by svázal
venku bylo bílo
k zachumlání čas
ve dvou tepla víc
v krbu polen pár když v ohni zahučí
nikdy nikdo nic
co dal´s mi nedokázal
je to dávno lásko pryč
já stále vzpomínám
na to krásné ještě nezapomínám
venku bylo léto
nám se hřálo snáz
žádné tušení
že už brzy nám čas krátký vyprší
pravdy kde není
tam s pozlátkem je svízel
venku bylo léto
chladly vášně v nás
sladká mámení
málo dávají když z mračna neprší
přišla soužení
tys víc mi nenabízel
je to dávno lásko pryč
já stále vzpomínám
na to krásné ještě nezapomínám
je to dávno lásko pryč
já stále vzpomínám
na to krásné ještě nezapomínám
venku bylo bílo
kytky nosil mráz
na skla okenic
a ty odcházel jsi s prázdnou náručí
v srdci květů víc
než zahradník by svázal
A je to tady
Zase mám slzy na kraji
jak jen to jiní dělají
že snadno zametou
třísky za sebou
mně se to vůbec nedaří
vzpomínka stále doráží
žes tady byl
a chvíli můj
já s tebou
zase mám na dně náladu
kde jsou ty hrsti nápadů
co mi tě slíbily
všechno je totam
byl jsi jen z mýdla bublina
štěstí co spadlo do klína
dřívější žal
upředu v nit
a smotám
jednou se jistě vyčasí
daň naše láska vzala si
stoupáme sami výš
na všem je to znát
ty máš svůj klid - já kolem ruch
že nesdílíme stejný vzduch
to nevadí
ráda tě mám
ty mě rád
Prebolené lásky
Tie lásky prebolené
prečo mi zrazu chodia do snov
hladkať moju tvár?
veď už nevrátia sa nikdy nazpäť
žiaľ
lásky prebolené
kedysi dávno
dnešný sen mi našepkáva
bola si pre mňa svetlom
všetkých majákov
strážil som s tebou kvapky v mori
ako kŕv
čo vekmi horí
stále bola si mi múzou
a nie múzou dajakou
tie lásky prebolené
prečo mi zrazu chodia do snov
hladkať moju tvár?
veď už nevrátia sa nikdy nazpäť
žiaľ
lásky prebolené
kedysi dávno
nový sen zas mi ťa vráti
len pre tu chvílu malých
nočných návratov
bola si pre mňa tou čo verí
mojim snom
a v zrnku viery
stále bola si mi múzou
večnou múzou prekliatou
tie lásky prebolené
prečo mi zrazu chodia do snov
hladkať moju tvár?
veď už nevrátia sa nikdy nazpäť
žiaľ
lásky prebolené
kedysi dávno
od tej chvíle svet mi chýba
v ktorom si so mnou žila
v lone morských rias
nepoznal nik či vodná víla
si
či ryba
večne živá
ak chceš buď mi mojou múzou
mojou múzou ešte raz
tie lásky prebolené
prečo mi zrazu chodia do snov
hladkať moju tvár?
veď už nevrátia sa nikdy nazpäť
žiaľ
lásky prebolené
tie lásky prebolené
prečo mi zrazu chodia do snov
hladkať moju tvár?
keď už nevrátia sa nikdy nazpäť
žiaľ
lásky prebolené
Zatmění
Zatmění hlavy
srdce
těla
já to chtěla
takový obyčejný lhář
co ví že holka hlavu ztrácí
když ji kolébá
v přeludech o štěstí
nad hlavou téměř svatozář
dobře ví že se nevyplácí
příliš hloupě lhát
že hlavou do pěstí
se prudce naráží
když prázdná slova ztratí glanc
u té co všechny svoje trumfy
dá ti všanc
zatmění hlavy
srdce
těla
já to chtěla
takový líbivý až moc
no prostě jedním slovem sexy
když tě kolébá
než budík zazvoní
s ním každá vášnivá je noc
rád by i sám poklonu sek´si
že tě umdlévá
když už ti zavoní
ta jeho kůže víc
než těch co před ním byli tu
a najednou má dvoje klíče
od bytu
zatmění hlavy
srdce
těla
já to chtěla
ten co ti za dne bere dech
že ztratíš sílu řvát či prosit
žes mu dala víc
ať už se vypaří
vláčíš dvě klády na zádech
on ani vůli jednu nosit
nemá smysl říct
že se to podaří
že jednou budeš mít
v něm víc než v těch co byli tu
takový obyčejný lhář
odvrátí čas kdy svršky balí
o pár nocí jen
o pár úsvitů...
Zpívej
Zpívej mi
třeba o duze
čajových růžích ve stuze
studené vodě ve džbánu
k prvnímu doušku po ránu
zpívej mi
třeba o duze
o tření pstruhů ve struze
o všem co znáš a máš to rád
s tou písní toužím usínat
zpívej mi
můžeš z plných plic
princezně svojí z Nemanic
bohaté jenom tebou snad
zpívej mi - budu naslouchat
zpívej mi
třeba o duze
o tření pstruhů ve struze
o všem co znáš a máš to rád
s tou písní toužím usínat
zpívej mi
zkusím druhý hlas
a chceš-li
třeba lampu zhas
tmě sluší tóny o něze
noc očekává vítěze
zpívej mi
třeba o duze
o tření pstruhů ve struze
o všem co znáš a máš to rád
s tou písní toužím usínat
Rozcestí
Před sebou čtyři cesty
ztracená na rozcestí
přes oči pásku slepce
v ruce bílou hůl
s jazykem zkamenělým
jít už se neosmělím
i kdyby jaká byla
jedna z těch cest
nebo jen jí půl
před sebou jen tmu tmoucí
ze strachu nevidoucí
ze strachu oněmnělá
zůstávám tu stát
ať na konci mě čeká
sám anděl – mě to leká
tolikrát správným směrem
mířila jsem
není o co stát
v příbězích říká se
že na rozcestí
jedna z cest vždy vede ke štěstí
a stejně ať jdu kam chci
netuším co se stane
k návratu dají šanci
drobečky vysypané
a stejně ať jdu kam chci
dávno mám kapsy prázdné
dál mezi ztroskotanci
jsem dítětem či bláznem
před sebou cesty čtyři
jednou se plíží štíři
ve druhé múry tančí
zkrátka jde z nich strach
třetí je samá mlha
čtvrtá mi slíbí druha
ale já už se bojím
věřit všemu
co znám o cestách
v příbězích říká se
že na rozcestí
jedna z cest vždy vede ke štěstí
a stejně ať jdu kam chci
netuším co se stane
k návratu dají šanci
drobečky vysypané
a stejně ať jdu kam chci
dávno mám kapsy prázdné
dál mezi ztroskotanci
jsem dítětem či bláznem
stojím tu na rozcestí
v mé dlani čáry věstí
že znova o kameny
paty budu drát
dokola v tanci múry
za mlhy během túry
štířího jedu plná
minu toho
kdo mě chtěl mít rád
v příbězích říká se
že na rozcestí
jedna z cest vždy vede ke štěstí
a stejně ať jdu kam chci
netuším co se stane
k návratu dají šanci
drobečky vysypané
a stejně ať jdu kam chci
dávno mám kapsy prázdné
dál mezi ztroskotanci
jsem dítětem či bláznem
co na tom že jsem zdravá
zbav mě můj Bože práva
mít vlastní volbu
přece víš
jak hloupá je
neříkej mi: mé dítě
takovou právě chci tě
zvídavé duše jsou ty
jediné co
smějí do ráje
Není to fér
Studená rána
když jsi sám
jen stáhneš deku
teplo mizí
blažený ten
kdo neuklízí
v duši své
o tobě sen
dnes se mi zdál
jak do očí
jsme hleděli si
při vědomí
že dílo ty jsi
zkázy mé
a proto není to fér
z mých očí že se kutálejí
kapky co bolí
nechápu pranic
jak to jenom Pánbu dovolí
že tě mám ráda
o tobě sen
dnes se mi zdál
směli jsme mít
své čtyři stěny
já tvoji
a ty chuť své ženy
krátký čas
studená rána
když jsi sám
každá z těch zdí
na tebe padá
dnes už to vím
svět nepostrádá
světlo v nás
a proto není to fér
z mých očí že se kutálejí
kapky co bolí
nechápu pranic
jak to jenom Pánbu dovolí
že tě mám ráda
že tě miluji
Tu holku znám
Už jako malá chtěla být
nesmrtelná
zanechat stopu v jeskyních
nebýt stejná
zanechat stopu v písničkách
zpívajícím
otvírat srdce laskavá
světlem svým
už jako malá chtěla žít
jako jiní
neklid se schoval pod kůží
teď se viní
za všechny pády
co jich zná
ve svém bytí
sen
jednou nesmtrelná být
co teď sním
Saháš mi po krku
nedosáhneš
už jsem dost daleko
z tvojí moci
zničíš a pokazíš
na co sáhneš
odkud se bere
ten hloupý pocit
že všechno můžeš mít
hravě
lehce
když
kdo tě miloval
už tě nechce?
(1.7.2009)
Jako poprvé
nebude nikdy slunko stát
v těch místech
jako poprvé
to vím
jako poprvé
nebude hřát tvá ruka
vím to jistě
jako poprvé
co s tím
vím že poprvé
snadno se hrálo nám
na vítr v kapse
tehdy poprvé
já vím
příští poprvé
už nevrátí se zpátky
třeba trap se
žádné poprvé
co s tím
jako porvé
nebude slunko hrát
už stejnou roli
jako poprvé
já vím
jako poprvé
svým žárem nespálí nás
nezabolí
jako poprvé
už vím
já vím
(27.6.2009)
Navzdory píšu
ať si mnozí přejí
vidět mě
tonout v beznaději
navzdory píšu
Múza ať se mračí
že nemám radši
články o počasí
navzdory píšu
tlumím v sobě hlasy
těch
co mou bolest
na pranýř by dali
se slovy na rtech
že mě milovali
navzdory píšu
(12.6.2009)
Vím
že se vykrádám
když:
Být či nebýt?
ptám se
pokolikáté už...
a zase
je v tom
muž
(31.5.2009)
Nelituj
co mohli
jsme si dali
a bylo dost i krásného
to nikdy neztratí se
nelituj
že společný čas malý
byl z toho úsek
co nám z žití zbývá
zůstala po něm píseň
nelituj
že ztratili jsme pohodlí
a na čem jsme se dohodli
už dávno pravda není
nelituj
jdi dál za světlem svého Já
tam dojdem k usmíření
(26.5.2009)
Ještě se nevzdávám
naposled napřu síly
jak vítr do plachet
nechť koráb mého chrámu
pohne se k spasení
nenecháváš mě samu
mám strážce
další cesty
mým domovem je Vesmír
a nesmírně se stará
o dobro mé
když stará
přestávám věřit změně
ach
lze se divit ženě
závisle milující?
chce vzlétnout v nekonečno
nepřejde přes silnici
ještě se nevzdávám
ještě mám modlení
mně k překročení zbývá
vlastního stínu míň
než
lásko
by se zdálo
tisíckrát zaplakalo
úplně všechno ve mně
- i tak se bránit chtěly
veškeré buňky v těle
kde není nepřítele
tam bojuje se snáze
však draze člověk platí
když tím se obohatí
co přinese mu ztráty
bolím
ach
bolím
a ty?
(21.5.2009)
Můj Bože
dal jsi tolik darů
své nevěrnici ve víře
zraněná táhne žití káru
statečně
ale neví že
bolí jen díky sobě sama
že tou je
kdo jí rány sází
když
slepá
hluchá
nenachází
odvahu pravdě do očí
se podívat
a bránit právo
být šťastnou
zdravou
milující
a urozenou
jak má být
můj Bože
tam
kde rozum schází
nezbývá víc
než živořit
(19.5.2009)
K vidění oči
slyšení uši
mluvení ústa
či ke zpívání?
radost nám sluší
jen chránit duši
a bát se
bát se
lhaní
(3.5.2009)
Očima
ušima
srdcem vlastním
nasaju život
jak jinak
zkrásním?
(2.5.2009)
