Jakub P. MALÝ - Jihlava

PO VELIKÉM TŘESKU

Dělí nás jedna zeď.

A nebo je to stěna klece,
v níž žádný skřivan nezpívá?

Každý má jindy teď.

A pokud v jedné chvíli přece
se setkají dvě těla vznětlivá,
na chvíli, dvě, tři, čtyři zdá se
že oslnivá detonace
to zdivo na drť rozpráší a zničí…

…jen sedne prach a popel usadí se,
ta palisáda na hromadě třísek
se v plné velikosti
objeví a vztyčí.

 

  

Petr MUSÍLEK - Chotěboř

AMORÉNA

Jednou navečer
kdy lampy ještě nedosáhly k zemi  
potkal jsem postavu
Víc sen než ženu
Šla po tenkém ledě
mého nesoustředění
chvílemi se bořila
do studené vody kaluží
chvílemi ustrnula
krok nad zemí
Amoréno
i v těchto slovech
před tebou utíkám
a zároveň tě hledám
Chci žít
a přitom shořet
ve tvém polibku
Do svých neromantických snů
nastěhovat dech tvého světa
Neboť ty jsi lano
o které se přetahuje
láska a smrt

 

 

Stanislav OLIVA - Pardubice

KRÁSNÁ NOC

Postel je smutná k usínání
A noc je dlouhá ke spaní
Pramen tvých vlasů držím v dlani
Když k ústům tvým se nakláním

 

A cítím tvář
Po krému voní
A klidný dech
A přeju si
Ať jako pro mě
Stejně pro ni
Neskončí to
Co nemusí

 

St. Hugo MOOS (1998) - Strážnice/Praha

BOHU

Donáším ti dar
abych s tebou mohla mluvit
o lásce

někdy mi v srdci
buší strašně moc
a necítím se dobře

tak jsem se tě chtěla zeptat
jestli nevíš
co se se mnou děje

a jestli ne
tak mně aspoň poraď

a jestli ani to nevíš
tak musím zemřít
a děti
se budou muset o sebe postarat
samy

ale jinak
ti děkuji

(Dne 6.11.2006) 

(První autorské čtení - Večer přiměřených depresí Zory Šimůnkové, Literární kavárna OBRATNÍK Praha)

 

Vít Vysočanský - Vysočina

 

 

VÍCEMÉNĚ O VÍCE A MÉNĚ

 

je méně včel
i stromů v lese
a v moři méně šprotů
více je sklonů pro obsese
a mezi námi plotů

více se nosí arogance
a méně pochopení
více je tajných účtů v bance
a času míň
pro snění

míň času je
než bývávalo
pro ptaní
na cokoli
co nového se komu stalo
zda hřeje to
či bolí

míň je i levných restaurací
než jsem znal za svobodna
a taky lahví co se vrací
když dopijí se do dna

a míň je otevřených dveří
i oken
do ulice
a taky těch co ještě věří
že méně bývá více

 

 

Leopold F. NĚMEC - Boskovice

VZDÁLENÉ BUBNY věnováno Jarmile Moosové když naposledy ze dna jsem stoupal cítil jsem čísi horký dech pak úlevu a uvolnění s představou vlastní svobody pouze melodie - tun tu du co byla tak krátká zdá se pryč už není jako ty vodní mlýny na potoce v podhradí jenom studená voda stále stejně čistá přes mlýnek nemusí krkolomně skákat jen lehce převalí se ze splavu a v tůni za ním chvíli se točí než drobný kámen ze dna zvedne a poponese dál stejně tak mne síla vesmírného proudu nechá klesnout znovu zvedne aby dopřála mi pocit že nejsem v její moci a co krásné bylo jako ta melodie tun tu du se mnou zůstává

 

 Alí  Rezá KERMÁNÍ, Persie - Praha

 

MODRÁ NOC V KARLOVÝCH VARECH
 

Po schodech vzhůru stoupám,

něčí stín mě vítá:

„sám Josef Čapek“.

Hned stíny další představuje:

Emila Fillu,

Bohumila Kafku,

Jana Štursu

Oldřicha Kerharta,

Jana Preislera

a další a další.

„Povíš nám také básničku?“

Svorně se stíny ptaly.

Od koho to asi vypátraly?

Že by,

snad jedna z těch tří,

 jak vcházel jsem do dveří,

myslím těch galeristek,

co vlastně dělám?

se mě jedna ptala. 
 

Ale ne,

třeba se to stíny,

sami dověděly...

A vtom náhle,

v takovémhle chladu!

Čí to byl nápad,

do Karlových varů

na výstavu???

Gabriela!

Ty jsi tu nebyla, aby si viděla

tys nebyla tu, neviděla´s, Gabrielo!

Všechny své verše

jsem jim četl,

všechny i ty,

o jejichž psaní,

neměl jsem zdání

a žádné mi už v hlavě nezůstaly.

Stíny,

stíny.

Jejich obrazy a sochy vyneseny,

sevřeny v náručích a

roztáčeny,

vířili jsme spolu,

tancovali,

do tanců dervišů se propadali, 
 
 

rej rejů to byl, Gabrielo!

A já ten živý například,

A oni mrtví zrovna tak,

Jsme básně četli, vyhrávali

až do půlnoci

tancovali. 
 

Nebyla´s tu, neviděla,

odešla jsi,

aby´s byla,

s uhrančivou flétnou sama,

než se večer přiblíží,

a zatají nám dech.

 

Emile!

Josefe!

Jane!

Přátelé!

Zvu vás, hosté moji!

A za úderu půlnoci,

vyrážíme do ulic.

Tak jsme hráli a

četli básně a

tancovali.

 Z kolemjdoucích nikdo ale,

nikdo nás,

neviděl ani neuslyšel.  
 

Proč jsi se skryla za hudebníky?

Viděla jsi?

Do posledních řad

jsme já a mí hosté

usedali

abychom na závěr

povstali, zatleskali.

Byli jste skvělí,

ty,

a Tanja také,

celý váš sbor,

karlovarský,

symfonický.

A ty,

znavená,

jsi domů odcházela,

abys zas opět,

s magickou flétnou,

osaměla. 
 
 

nebyla´s a neviděla

nebyla´s, abys uviděla,

jak se vracím,

zase zpátky,

ke svým hostům, ke svým stínům. 
 
(Z perštiny přeložila Zuzana Kříhová) 

 

Roman LOHNERT - Praha

RUINY

Prolog:
Na motivy starofrancouzské
galantní poezie…

Tam v podkrovním pokojíčku
mi jistě sednete pak na vějičku.
Od dam vybírám si za svezení
a nikdo u toho víc už není…

Pro Krista, ve Starém Mlýně?
V takové fakt bezbožné špíně?
Chtěla bych radši zmáčknout klín
zde, na území dávných rozvalin.

Zde není ten dosti potřebný stín
na ty hrátky, ve kterých budem‘…
Ale chcete-li území těch rozvalin,
budete, má drahá, hořeti studem…

*/Zahrady
(5. 7. 2007)
Vázané verše

 

Jiří ORTEN

U tebe teplo je, ach, to by se spalo,
hluboko do prachu ponořil bych se rád,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
vše nahé na těle, ten zubožený akt.

Oslepnout do světla v utuchajícím zpěvu!
Cítím již na patře sám samet samoty,
který mne opíjí a volá na prodlevu,
aby se nebála a vešla do noty.

Být mrtev, tatínku, nikomu nenáležet,
neslyšet dupání, nemyslet, necítit,
být mrtev, se sebou jen nevýslovně ležet,
být navždy připraven, být dokončen a mít.

Mít, míti aspoň to, aspoň to nejvěrnější,
svou volnou nicotu, snít, že se rozkládá
na krásné kostečky, být sám, být zamlklejší,
být přesně uprostřed, být čas, být zahrada.

Být mrtev pro ženy, být mrtev pro přátele,
být mrtev pro úzkost, být mrtev pro mrtvé,
být, ano, takto být, tak úplně a cele
a neviděti nic, co lupením se zve.

Ach, tolik tepla máš, u tebe by se spalo,
hluboko do prachu rád bych se ponořil,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
štěstí, jež trpělo pro neviděný cíl.